Jak se vyznat v kleštích (Kleště I)

25. 3. 2021

Potřebujete kleště, ale topíte se v nepřeberné nabídce různých typů a velikostí? Nebo víte, co chcete, ale nemůžete se rozhodnout mezi dvěma favority? Když pochopíte jednotlivé rozdíly i na co si dát pozor, vyberete vždy ty pravé. Tak co se hodí o kleštích vědět? Tady je 1. díl našeho malého průvodce světem kleští.

Stavba kleští je pořád stejná už tisíce let: čelisti a rukojeti křižmo spojené otáčivým kloubem. Ten kleštím umožňuje využívat princip oboustranné (dvojité) páky, aby dokázaly svými čelistmi uchopit, stlačit nebo přeštípnout různé předměty.

Teprve díky páce se malá síla, vyvíjená rukou na rukojeti, dokáže přeměnit ve velkou sílu v čelistech. Proto v principu čím delší rukojeti jsou a čím kratší je současně vzdálenost mezi čelistmi a kloubem, tím větší síly kleště dosáhnou.

 

Troje kleště se vyplatí mít doma vždycky

… a to sikovky, štípačky a kombinačky. Jsou univerzální a využijete je na ledacos. Každé z nich zároveň představují jeden ze 3 základních typů kleští, když je rozdělíme podle primárního účelu: buď něco uchopit, nebo přeštípnout, nebo obojí zároveň.

1) K uchopení kleště využívají zpravidla různě tvarované čelisti.

2) Ke stlačení a přeštípnutí – zpravidla tvrdých materiálů malého průřezu – mají kleště ostré břity. Týká se to kleští štípacích nebo těch na lanka a na obklady.

3) Když kleště zvládají oba zmíněné úkoly, říká se jim kombinované (lidově kombinačky). Mají jak břity na štípání, tak ozubené čelisti k uchopení.

Zmínit ale můžeme ještě 4. skupinu: elektrikářské kleště. Jejich specifická provedení vycházejí se stejně specifických účelů, jako je lisování, odizolování kabelů a podobně. Vymykají se proto předchozím 3 typům.

Co u kleští rozlišujeme?

Čelisti a břity

To je hlavní část kleští, která udává, na co se vlastně dají použít – na štípání a střihání slouží ostré břity, k uchopování zase čelisti.

Čelisti mohou být plochého, půlkulatého nebo kulatého tvaru, rovné nebo zahnuté. Úchopová plocha čelistí bývá buď hladká, zoubkovaná nebo křížově zoubkovaná.

Břity mívají také různé tvary. Rozlišujeme břity s různě velkou fasetou (tedy zkosenou hranou), břity bez fasety (pro měkké materiály), břity typu nůžkový řez (na plech, lana či kabely) nebo tzv. střih nože proti kovadlině, tedy břitu proti kolmé rovné ploše (vhodné na lana a dráty).

Vhodné je, když jsou čelisti i břity induktivně tvrzené, aby se rychle „neochodily“. Aby břity dobře pracovaly, musejí na sebe přesně doléhat. Nejlíp to zkontrolujete pohledem proti světlu.

Pokud jsou kleště navíc fosfátované (např. atramentolem), jsou lépe chráněné proti korozi.

Kloub

Kloub je bodem otáčení, který sílu působící na rukojeti převádí do čelistí nebo břitu. Tvořit ho může buď nýt, šroub nebo kovaný spoj, propojující oba díly kleští jedním ze 4 základních druhů spojení:

  • podepřený kloub – snýtován bez vyfrézování obou dílů, které tak leží na sobě (třeba u štípaček nebo armovacích kleští);
  • vložený kloub – snýtován ve vyfrézování opačného dílu, takže oba díly zapadají do sebe (třeba u kombinaček, seger a půlkulatých kleští či menších štípaček);
  • průvlečný neboli prostrčený kloub – v jednom dílu je vyfrézovaný podélný otvor, kterým je druhý díl prostrčený a teprve pak jsou díly snýtovány dohromady, což vytvoří odolné spojení (třeba u děrovacích kleští).
  • pohyblivý průvlečný kloub – je to varianta průvlečného kloubu, který se navíc pohybuje v otevřené drážce, vytvořené v jednom z dílů. Pohybem druhého dílu, resp. kloubu v této drážce se rozevírají čelisti. Typicky se jedná o siko kleště nebo krimpovací kleště.

O kloub je dobré se starat, ideálně ho čas od času promazat kapkou průmyslového oleje nebo maziva WD-40. Tak si zachová volný pohyb, díky němuž se s kleštěmi snadno pracuje.

Rukojeti

Mohou být celokovové, ale dnes už se většinou vyrábějí s plastovými, gumovými nebo vícesložkovými návleky. Ty jsou měkčené a často i neklouzavé, takže je práce pohodlnější a kleště netlačí do rukou ani z nich nevylítají. Při delší práci oceníte i jejich ergonomický tvar. Zároveň je ale nutné, aby samotné návleky nesjížděly z kovového těla kleští. Jen tak může být práce s nimi bezpečná.

Rukojeti mohou mít různé tvary:

  • rovné – ty umožňují měnit polohu rukou podle potřeby,
  • vypouklé (konvexní) – zajišťují ruku v jedné poloze,
  • zakřivené – jsou výhodné, když je potřeba působit velkou silou.

Samostatnou kapitolou jsou pak rukojeti kleští pro elektrikáře. Ty musejí být potaženy izolovanými návleky, aby uživatele nezasáhl při práci elektrický proud. Poznáte je snadno podle žluto-červené barvy (některé izolované kleště Knipex jsou ale i celé červené, namáčené v plastu) a označení VDE. Standardně se garantuje bezpečná práce na vodičích pod napětím max. 1000 V.

Existují ještě ESD rukojeti elektrikářských kleští. Ty mají vhodně kompenzovat případné rozdíly v elektrickém potenciálu mezi uživatelem a elektronickými součástkami.

Materiál

Důležitý je i materiál těla kleští – musejí pochopitelně něco vydržet. Standardně se dělají z nástrojových ocelí, které jsou většinou vylepšeny („legovány“) různými legujícími prvky (chrom, vanad, molybden).

Čím vyšší obsah uhlíku a legujících prvků, tím je materiál kvalitnější. Nejčastěji narazíte na takzvanou CrV ocel (chrom-vanadovou ocel), která je korozivzdorná a běžné zacházení vydrží.

V příštím článku se podíváme na výběr sikovek a dalších úchopových kleští i na to, z jakého důvodu je nářadí Knipex králem mezi kleštěmi.

Proč je Knipex nejlepší?

 

Přečtěte si celý seriál o kleštích:

  1. Jak se vyznat v kleštích
  2. Siko kleště
  3. Ploché, půlkulaté, seeger kleště
  4. Štípací kleště

 

Předchozí článek Následující článek